pondělí 21. října 2013

Bunda cestujicí a VCM

 Jeli jsme (Jana, Jirka Stránský a já) do Slatiňan vlakem. Jenom že ujel nám vlak v Pardubicich. Tak žádná velká cena nebyla možná.
Moje zimní bunda se smala, že je na cestě. Otužilec, jo? Tak odjela sama na výlet... do Brna.
My, zatím, jdeme podle Chrudinky ze Slatiňan do Chrudími. Koupu se a plavu v řece.
Až se vracíme, potkáme se se spokojenou bundou. Jen se uvidíme až druhý den. Ještě spí v Pardubicích a vrací se do Poděbrad přes Hradec Králové.



neděle 20. října 2013

Říjen žlutý, leden krutý

V neděli 20. října Pokladník marně vyhlížel mráček na obloze, který by nám zajistil důstojnější otužovací podmínky. Jak se máme připravit na plískanice, když slunce nám praží do zad? 
 Ale nakonec byl Pokladník spokojený. Prostě prodloužil dobu pobytu ve vodě na maximum.
 Zato Marmota sVojtou vstupovali do vody opatrně, po osvěžení teprve ponořili ruce. Hezké dopoledne, snad to tak bude i příští týden, kdy nás podzimní prázdniny donutí koupat se individuálně na různých místech Evropy.

středa 16. října 2013

Přechod Orlických hor

Po přechodu Krkonoš, zdolání Roháčů a Triglavu jsme se rozhodli přejít Orlické hory. Turistického pochodu se jako obvykle zůčastnil Milan s Věrou a jejich kamarádi Martin, Jana Pepe a Petra. Sešli jsme se v pátek odpoledne na hlavním nádraží a vyrazili vlakem do Rokytnice v Orlických horách. Cesta byla sice dlouhá, ale zpříjemnili jsem si ji  popíjením červeného vína a přikusováním  sýrů a škvarků. Kolem 20,00 jsem dorazili do penzionu Rampušák, kde jsme přespali.

Ráno jsme vyrazili směr Šerlich přes Haničku a cílem byla Masarykova chata. Počasí nám přálo a 30 km jsme zdolali těsně před setměním. Cesta byla výškově nenáročná a dokonce jsme se nechali nalákat i do jednoho z bunkrů. Militantní průvodce drmolil, že mu nebylo rozumět a nakonec jsme byli rádi, že jsme vyvázli živí. Evidentně jsme mu smrděli civilem J a neměli jsme dostatečné znalosti o kadencích a dostřelu zbraní. Na Masarykově chatě nás čekalo jedno nepříjemné překvapení – přetopeno bylo nejen v restauraci, ale  i na pokojích. Nepomohlo ani celou noc dokořán otevřené okno, takže jsem se celou noc budil a uvažoval o přesunu před chatu – bohužel pršelo byli 3 stupně a neměl jsem spacák.

V neděli již bylo počasí o poznání horší a vlak z Nového Města nad Metují nám odjížděl již v 16,30 a tak původně plánovanou trasu přes Peklo jsme změnili a šli po turistické modré značce podhorskými vesnicemi.  Délka trasy byla 25 km a na vlak jsme dorazili včas.

V Orlických horách jsem byl poprvé a byl jsem velmi příjemně překvapen a určitě se tam brzy vrátíme na běžky.




středa 9. října 2013

Výprava K.O. na 90. Medzinárodný maraton mieru do Košic

UUž je tomu dlouho, co K.O. reprezentoval Předseda se Simonem na hamburském maratonu, a tak jsme se letos na jaře dohodli vyrazit na další mezinárodní klání, tentokrát na jubilejní 90. ročník Medzinárodného maratonu mieru do Košic (ve skutečnosti ovšem ročník 88.).
Odvážné jádro K.O. zvolilo do 700 km vzdálených Košic dopravu nočním vlakovým spojem, takže v pátek večer se na poděbradském nádraží sešel Marmota s rodinou Odrů, která cestovala kompletní, a s čestným hostem výpravy, ostříleným běžcem Martinem Š. Předseda zvolil leteckou dopravu, která byla více hodna jeho funkce. Tímpádem přišel ovšem o Simonova překvapení v podobě občerstvení, které začalo aperitivem na kolínském nádraží, pokračovalo sobotní snídaní s vejci natvrdo (která byla tedy spíš napoloměkko). Zmeškal i další Simonovy kousky jako rozlití kozího mléka těsně před expirací do batohu, který začal k radosti všech spolucestujících usilovně čistit po nástupu do nočního rychlíku v Kolíně.
I přes tuto nehodu proběhla ale cesta v lehátkovém voze ČD, kde jsme měli pro sebe rezervováno jedno kupé, poměrně klidně a i malý Šimon, narozdíl od zpáteční cesty, spal docela klidně.
Košice nás přivítaly ledovým říjnovým ránem, a tak jsme ochotně doprovodili Marmotu a Martina k ubytování na studentských kolejích, abychom se aspoň trochu ohřáli. Cestu zpět do centra si zpestřil Marmota se Simonem ranním pivem zakoupeným na tamním trhu se zeleninou. Ačkoliv okolí stánku příliš čistotou nezářilo, toto ranní posilnění dopadlo bez následků a v klidu jsme mohli dorazit do maratonského Expa na registraci. Po vyzvednutí startovních čísel (4x maraton a 1 x půlmaraton) se Odrovi vypravili ubytovat do penzionu, který se jim na poslední chvíli podařilo sehnat, a sešli jsme se opět na oběd, který se odehrál na doporučení Martina v bývalé pizzerii Slon, dnešní Venezia, v centru Košic. Sem dorazil Předseda z letiště s mírným zpožděním, a poté jsme se už všichni mohli vypravit na pasta party, která byla v ceně startovného a podle toho bohužel vypadala - nával lidí a malá porce těstovin s čokoládovou tyčinkou nás gurmánsky příliš neuspokojila.
Hřebem sobotního večera bylo zapálení tradičního maratonského ohně na náměstí Maratonu mieru a projevy vysokých činitelů spojených s maratonem. O ty už ale lidé na náměstí příliš zájmu nejevili, protože se téměř okamžitě po zapálení ohně začali rozcházet, možná i do svých domovů. Inu, však je třeba druhý den čekala v 9h maratonská, nebo alespoň půlmaratonská zkouška stejně jako nás.

Neděle nás na rozdíl od soboty přivítala přívětivějším, ale zejména teplejším počasím, takže se na společném startu maratonu a půlmaratonu před hotelem Hilton dalo stepovat jen tak v tričku. Kvůli velkému počtu lidí (ve všech discipínách údajně přes 9500 účastníků) se Janě nepodařilo před startem setkat se svou skupinou K.O. maratonců, a tak vyrazila po zaznění výstřelu do boje s 21,1 km sama. Kilometry vesele ubíhaly, a tak si ani hodinky moc nekontrolovala, až ji na 16. km napadlo, že by mohla třeba trochu zrychlit, pokud chce mít slušný čas. Síly zbyly až do konce a tak posledních pět kilometrů pořád někoho předbíhala a sprint v cíli jí vynesl čas 1:53:09.
Jejím spoluzávodníkům zbývalo ovšem ještě jedno půlmaratonské kolo, na kterém se jí podařilo dvakrát se potkat se Simonem, který nakonec v posledních stovkách metrů předběhl do té doby vedoucího Předsedu. I Marmota ve velmi dobrém fyzickém stavu dokončil svůj první maraton v čase 4:32  a pár minut za ním v čase sezóny doběhl i evidentně spokojený Martin Š.
Po nutné pozávodní hygieně jsme se všichni sešli ještě jednou v pizzerii Venezia, kde jsme doplňovali ionty hovězím vývarem a výborným Zlatým bažantem, viz foto na: http://herpeta.rajce.idnes.cz/MMM_Kosice_2013. Za fotodokumentaci též děkujeme Martinovi Š.
Odrovi též velmi děkují majitelce a personálu penzionu Alejová v Košicích za přátelské přijetí a pohlídání malého Šimona, který využil prostory sportovní mateřské školky spojené s penzionem a vykoupal se se svým unaveným otcem v dětském bazénu. Doporučujeme k ubytování v Košicích: http://penzionalejova.sk/  .


Po 21h jsme už nastoupili do vagónu ŽSR, kde nás přivítal docela milý průvodčí a zejména prostornější kupé, i když Šimonovi to bylo úplně jedno a rozhodl se k radosti své matky, že prostě moc spát nebude. Když jsme ale v pondělí ráno dorazili do Poděbrad, tak Janě bylo skoro líto, že ten víkend tak rychle utekl. Inu, nezbývá než naplánovat další akci...



Ještě několik fotografií od Předsedy. V takhle krásně vymalováném dívčím  pokoji spal Marmota a Martin.


Na Předsedu zbyl ale bohužel pokoj chlapecký. 

Svěží Marmota s Martinem po doběhu maratonu. Zatímco Předseda seděl zhroucený v kavárně.


A na závěr foto vzorného otce, chvíli po té co synka přebalil. 


Díky Janě za příspěvek 

úterý 1. října 2013

Pokračování K.O. víkendu

Po příjezdu z Bradlecké Lhoty do Poděbrad a vyložení osádky, vzal Marmota kolo do motoráku a odjel Rumburákem do Rybniště, které leží na západě Předsedovic oblíbených Lužických hor. Jak jsme se vlakem blížili do oblasti sociálně vyloučených, postupně se viditelně i slyšitelně snižovala inteligence osazenstva vlaku (např. ty voé, jsem tam byl na tej rozhledně, ty voe, jak vona se menovala? Něco jako to začínalo Choto..chotov.., tak nějak. Ten druhý mu odpovídá: Dymník. Ten první: No, jasně, ty voé, Dýmovka to byla :) Z Rybniště do Jetřichovic k Šárce na chatu to je na kole jen 12 km a většinou z kopce, takže za chvíli jsem byl tam. Večer jsme řádně popili, snědli nějaký ten steak z grilu, zahráli si různé hry (stříleli jsme i prakem, cca po 30-ti letech:) a já jsem furt Jitku strašil s ranním koupáním ještě za jinovatky. Dopadlo to trochu jinak, když jsme vstávali, tak už nebyla pomalu ani rosa:) a tak teprve v jednu odpoledne jsme zajeli k místnímu koupališti provést povinný nedělní rituál. Bohužel nádrž byla polovypuštěná, kvalita vody jak ve Žlunicích po pádu práškovacího letadla:) Nakonec jsme jen kousek popošli a zanořili se do kolemtekoucí Srbské Kamenice, která v této době ale moc vod nemá (narozdíl např. od června letošního roku). Voda kousala jen mírně do šíje:) Po vynoření Marmota s radostí uvítal Šárčinu nabídku na utření svého mokrého, ochlazeného těla, a tak se mu to zalíbilo, že na příštích koupačkách toto bude od dámských účastnic také vyžadovat:)